Můj příběh...

Prý jsem jejich osudové štěně. Nevěříte? Posuďte sami...

Narodil jsem se 8. června v Těšovicích. Ten den, jakoby náhodou, projížděla okolo mě jedna rodinka, bydlící nedaleko Tábora. Zrovna, když jsem začal zkoušet, k čemu mi slouží nožky, jejich starší dcera se rozhodovala, jestli pedagogická škola v Prachaticích bude pro ní tou správnou volbou. Ne náhodou se také v tu dobu poohlíželi po štěněti. A vinou osudu, náhody a štěstí jsem to byl právě já. Jak se později ukázalo, správná volba padla na obě karty. A tak jednoho srpnového dne odvážela tato rodina do Prachatic čerstvou středoškolačku a vracela se s nemotorným chlupatým klubíčkem na zadním sedadle auta.

Začátky, jak to tak u nás štěňátek bývá, byly hodně krušné. Ale brzy jsem se rozkoukal a jakmile jen to šlo, začal jsem si s mými novými páníčky ujasňovat hned několik věcí: Za prvé - spát v boudě rozhodně nebudu! Tomu říkáte květinový záhon? Já bych tady něco přesunul... Vykonávat potřebu na vyhrazené místo? Na to vám... Bazén snad nepotřebujete, ne? Páníček tudy jezdí s kolečkem dříví? Tak že bych si sem lehl...

Výstavy mě nikdy moc nebavily. Samé načesávání, nakrucování a věčné připomínky, že s ocáskem se za běhu tolik nemává. I když po chvále mé paní chovatelky, která se na mně přijela osobně podívat na výstavu, jsem se nestačil hýřit pýchou: (cit.: je skutečně pejsek do nepohody. Věčný kliďas, nikdy se nerozzuří, přesto ho těžko někdo odstrčí. Nejvíce drží partu s Arisskou (sestra, pozn.) a je jí soupeřem ve rvačkách. Velmi poctivě se krmí, ačkoliv se narodil s druhou nejmenší porodní váhou, dokázal Arissku váhově předehnat. Dnes už se v něm rýsuje impozantní pes s přátelskou povahou. Já v něm vidím hlavně Dixie (matka, pozn.). Takový vyvážený střed - asertivní pejsek.).

Zato cvičáky? Ty já rád. Nové věci, hry, ostatní pejsci a šunka za odměnu, mmm.. .

Zkoušky a stopařina, jak jsem brzy poznal, není žádná psina. Být stále ve střehu, plně soustředený, uši mít nastražené na každý páníčkův povel... Ale radost z úspěchu a velké hovězí kosti je nepřekonatelná. A pak ty procházky! Když můžu vyběhnout po louce kam se tlapičkám zachce a vědět, že ať se mi stane cokoli, ti lidé, kterým můžu s důvěrou říkat rodina, se o mě postarají.

Ne nadarmo jsem tedy dostal jméno Arne - v překladu "ten, kdo vládne jako orel", protože miluji svobodu a volnost.

Touto cestou bych chtěl já, Arne ale i celá má rodina poděkovat paní chovatelce Martině Honisové za všechno. Za to, že do nás vložila důvěru spolu s malým chlupatým tvorečkem, díky němuž jsme poznali, co zažívá člověk, jež nalezl svého nejlepšího přítele, psa...